Splašená srnka

„Tak hop, vstávej!“ Můj vnitřní hlas se dnes podobá kýblu studené vody. Je krutý a nemilosrdný.

Nechce se mi. Proč jsem na to jen kývla? Mohla jsem mít volný den, ale takhle? Jsem nervózní. Všímám si, jak se mi chvějí vnitřnosti.

„Tak pojď Radu! Pojď!“ Pokračuje hlas.

„Nebudeš jí nic vyvracet ani radit. Necháš to jen a jen na ní. Odpovědnost, rozhodnutí, volbu. Jen tak to může fungovat. Nech to na ní. Nech jí dospět, vyrůst, dozrát. Dej jí prostor, čas a zrcadlo, tak jak jsi zvyklá to dělat. Víc stejně neumíš…“

Tak jo. Usedám do auta a mířím směrem do Ztracené. Je tak snadné se ztratit. V dnešním světě, v sobě, v mateřství. Ve svých myšlenkách a hlasech. Tak dobře to znám. Ve chvílích zmatku je tolik vzácné zastavení, bezpečný pohled z jiné perspektivy. Dobře vím, jak vzácné jsou chvíle, kdy z chaosu opět sbírám kamínky pevného základu sebe sama. Znám to.

Přijela z dálky, splašená jako březí Srna. Rychlá, těkající pohledem, plná myšlenek a přesvědčivých teorií.

„Já nejsem správný typ na mateřství! Nikdy jsem děti nechtěla! Je to celé chyba, totální nesmysl!“ Argumenty sype z rukávu, klade si těžké otázky, naslouchám a vnímám, jak hledá směr kudy jít dál. Chce se sama rozhodnout. Její silně dominantní racionální část má jasno: „Stát se matkou? Ani náhodou! Mám to tak na 90%, že do mateřství nejdu. Chci se ale ještě zastavit, jestli něco nepřehlížím.“ Jejích 90% odhaduji na 50%. Snad její těkavé oči prozrazují více nejistoty, než sdílí argumenty. A tak vyčkávám a nechávám její argumenty hlasitě a rázně naplno znít. Když vystřílí všechny náboje a rozum se trochu unaví, uslyším konečně důležitou větu:

„Před početím jsem si řekla, že své mateřství nechám přírodě. No, a je to! Já vážně nemůžu být dobrá matka.“

„Proč jste to udělala?“ Skočím jí do řeči.

„Co?“ Nechápe.

„Proč jste svěřila odpovědnost za své mateřství právě přírodě?“

Zarazí se a přemýšlí: „Protože jí můžu věřit. Protože je větší a chytřejší než jsem já. Protože vím, že jsem její součástí.“

Vůbec neslyší, co říká, jak moudrá je. Má v sobě tolik potenciálu. Ale nevidí a neslyší…

Rozhodnu se nakrmit její racionální část informacemi o těle, tělesné paměti, o emocích, o stresu, o energii, o moudrosti těla. Poslouchá a ku podivu jí to dává smysl. Chce více poznat tělo. A tak jdeme dále. Vnímá postupně jedu část těla za druhou. Pečlivě, poctivě, všímá si detailů, jemných rozdílů, odchylek tvaru, tepla. Jsem překvapená, jaká je to pro ni zábava, jak vše přirozeně plyne, spontánně a hladce. Je tak hravá. Kromě racionální části vidíme i tělesnou, vnímající, cítící, empatickou a měkkou jako peřina. Srnka se dostává do svého středu, neutrality. Zjišťuje, že držet v jedné ruce rozum a druhé cit, je příjemné. Že tělo se pak uvolňuje a nachází rovnováhu. Také zjišťuje, že z místa klidu a rovnováhy by bylo možné dát prostor mateřství. Pomalu, krok za krokem zkoušet jako Srnka v temném lese vyšlapávat svoje vlastní pěšinky, ochutnávat a sem tam přivonět k Mateřídoušce.

Kéž se rozhodne správně…