Cirkus Berousek

Ovlivněna spontánním nápadem sousedky, vydala jsem se s dětmi do cirkusu. Záhy jsem si vybavila poslední vzpomínku na cirkus. Vyvolávala ve mě trochu pocity úzkosti z nepěkného, smrdutého a pofidérního prostoru a osob, jenž se v něm pohybovaly. Synové jsou už velcí, tedy nehrozí, že by případným nepěkným zážitkem byli doživotně traumatizovaní. Řekla jsem si, že je to možná naposledy v dětském věku, kdy můžeme navštívit šapitó. A tak jsme šli.

V komickém kontrastu novodobého chrámu nákupního centra stál v sousedství červený stan se žlutými pruhy. Červený stan ve tvaru kruhu. Dávno jsem zapomněla, jak krásný tvar cirkusový stan má. Jak impozantně se tyčí k nebi. Kolem rozeseté historické maringotky. Udržované lakem na dřevo do posledního jemného ručně vyřezaného detailu. Cirkus je z venku tak dokonalý, že se těším se dovnitř. Personál poletuje v posledních přípravách a už se otevírá brána. Usedám s pytlíkem popcornu a vnímám, jak něžné je červené přítmí uvnitř. Magická děloha, plná kouzel. Mám dobrý výhled, představení může začít.

Drobná buclatá dáma, která mi před chvilkou prodala křupavý popcorn se objevuje v úvodním akrobatickém čísle na kolečkových bruslích. Točí se v piruetách a nechává se roztáčet urostlým partnerem. Stejná dáma se pak objevuje v čísle s akrobacií na zavěšených pruzích látky. Dokáže se zamotat a ovinout jako klubíčko, aby pak samospádem padala k zemi a nebo létala v ladných figurách jako víla. Kouzlo cirkusového představení mě vtahuje. Baví mě potrhle vtipný klaun a jeho trumpeta, či neposlušné piáno. Baví mě akrobaté na visuté hrazdě, jež s brilantní přesností ukazují věhlasné „salto mortale“. Když tu se v modrém světle objeví bílé koně. Chvíli se mazlí mezi sebou jako zamilovaní jednorožci. Tají se mi nad jejich krásou dech. Řekla bych, že atmosféra v kruhu zposvátněla. I já se přistihuji, že nedýchám a tělo vibruje pod husí kůží. Cukrová vata se mi rozplývá na jazyku. Pak vstoupil ON. Něžně, s láskou a pokorou se postavil ve zlatem vyšívané uniformě mezi bílé koně. Pomalým gestem rozevřel svou náruč a začal koncert. Chcete-li drezůra zvířat. Bílí koníci se začali tetelit blahem, aby svého pána poslechli na slovo. Bez ran bičem a hlasitého řvaní se řadili do kruhu, tančili, klusali, střídali se, vzpírali se na zadních a měřili své síly s člověkem. Pak se přidali vraníci, s nimi přišla vášeň a svěžest. Proplétali se s bělouši, vytvářeli obrazce. On stál a jako by tančil, tu a tam změnil elegantní gesto rukou, občas vyřkl kouzelnou formuli, aby koně změnili směr. Stál a čaroval v neuvěřitelné síle. Z každého pohybu, gesta bylo cítit umění hry s energií zvířat. Nechával prostor pro zlobení, aby pak podal kostku cukru a pohlazení. Bylo cítit jak moc se navzájem milují. On mistr Berousek a jeho koně. A nejen koně, také velbloudi, se kterými vstoupila mezi diváky vznešenost a vůně dálek. S oslíky veselá zbrklost a chaos. Se slonem těžkopádná dobráckost. S lesknoucím se kožichem medvědů pak úžas nad inteligencí a schopností nechat se ochočit. Když medvěd provoněl atmosféru benzínem svou excelentní jízdou na motorce a odvezl v obětí svého pána za oponu, procitla jsem.

Cirkus, dokonalý mikrosvět. Kde každý má své místo a přesnou hierarchii. Kde každý je závislý na každém. Kde každý dává aby dostal. Kde mládě jde z ruky do ruky, aby vydělalo na kus masa pro mámu a tátu, kteří vystupují. Kde osmá generace umělců dělá vše nejlépe jak umí, aby přežila v novodobém světě zábavy. Ochránci zvířat možná namítnou, ale já nic nenamítám. U Berousků jsem cítila lásku ke zvířatům a lásku zvířat k Berouskům. Taková byla moje zkušenost. Čistí a kultivovaní lidé, čistá a opečovaná zvířata. Velkolepá podívaná. Tleskali jsme v Olomouci ve stoje a křičeli BRAVO!

Až pojedou kolem vás, tak neváhejte a navštivte Národní Cirkus Berousek.