Recenze – Nad knihou Plodná vize

Možná si nad titulem této knížky říkáte, že to není čtení pro vás, když právě neřešíte nic kolem plodnosti. Dovolím si oponovat. Samozřejmě, že nejvíc je určena těm, kterým téma zrovna plní mysl. Zároveň se však způsob, jakým se Radka zamýšlí nad životem, hluboce dotýká každého z nás. To, že stále více žen nemůže otěhotnět, že lidé jakkoliv prožívají bezradnost nebo zklamání nad svým žitým nebo nežitým rodičovstvím nebo že si jako společnost přestáváme vědět rady s množstvím problémů v naší vztahovosti a pospolitosti, se rozhodně týká nás všech. Možné úvahy směřují přímo k našim kořenům: Víme, odkud pocházíme? Jsou naše kořeny zdravé? Dávají nám stabilitu a vyživují nás dostatečně ve všem, co potřebujeme? A pokud ne, co můžeme udělat pro nápravu?

Stávající stav věcí kolem nás, doma i ve světě, prozrazuje, že lidstvo přešlapuje na hraně. Směr dalších kroků může rozhodnout o bytí a nebytí. V západní demokratické postmoderní společnosti, máme (momentálně, nebo dočasně?) možnost svobodného rozhodování. A tak se každý jeden z nás svými volbami na podobě budoucnosti bezprostředně podílí. To, co přijde, je to, čemu dáme vzejít. Co v úzkém i širším slova smyslu „zplodíme“.

Protože se věnuji provázení v oblasti rodinných vztahů, můj pohled je často upřen na soužití mezi muži a ženami, mezi rodiči a dětmi, mezi generacemi. Ať už se do rodin nové děti rodí nebo nerodí, nikdy to není náhoda a v obou případech to vzbuzuje otázky. Protože nás naše doba historicky posunula k nejvyšším příčkám pyramidy potřeb a vnější podmínky pro život máme povětšinou zaopatřeny, můžeme si dovolit mnohem víc pozornosti věnovat i tomu, co se odehrává uvnitř nás:  Jsme šťastni? Dává nám život smysl? Realizujeme svůj potenciál? Známe se natolik, abychom si na tyto otázky dokázali odpovědět? Učil nás vůbec kdy někdo nahlížet takto do sebe a ptát se na to nejpodstatnější?

Pro každého člověka je „normální“ prostředí, do kterého se narodí. Emočně i sociálně se do nás instinktivně obtiskne v nevědomé fázi našeho vývoje a spoluutvoří naši osobnost. Posléze, tváří v tvář problémům, jež postupně řešíme, se vše snažíme nějak pochopit také rozumem. Silný je vliv dobových trendů, z nichž se v mediální společnosti snadno prosadí kdejaký nesmysl. Podle čeho se orientovat?

Radka trefně hovoří o „esenci duše“. Sama někdy používám výraz „vnitřní kompas“. Jistě bychom našli mnoho dalších označení. Podstata zůstává. Jde o potřebu člověka dostat se k nejniternějším základům sebe sama a pochopit smysl, který přesahuje naše úzce a úzkostně sebestředné vidění. Uzření smyslu pak obvykle navždy změní směr naší cesty a dovolí nám vidět i pod povrch. V psychoterapii v této souvislosti mluvíme o nevědomí. To je ta část nás, v níž je uloženo vše, čím si naše duše prošla dřív, než se v mozku dotvořila jeho racionálně a chronologicky uvažující centra, schopná vědomě pracovat s naší autobiografickou historií.

To, jak jsme byli počati a jak přicházíme na svět, ve vědomé paměti běžně nemáme. Což neznamená, že nás to neovlivňuje. S rozvojem transgenerační psychologie rodiny a epigenetiky, s novými poznatky ohledně mezigeneračního přenosu, pozvolna zjišťujeme, jak silně jsme svými prapočátky ovlivněni. Metody práce s duší i tělem umějí ledacos rozkrýt, přístup k nejranějším – prenatálním – traumatům však bývá zatarasen. Přesto už tušíme, že asistovaná reprodukce pravděpodobně zásadním způsobem mění hlubinné sebevnímání takto počatých lidí. Dost naloženo mají ti, kdo vzniknou ve zkumavce z pohlavních buněk vlastních rodičů (ano, také sami rodiče procházejí během procesu umělého oplodnění nesmírným stresem). A co teprve ti, kteří svůj původ ani nedohledají, protože vzniknou z anonymně darovaných pohlavních buněk, v náhradních dělohách nebo třeba z vajíčka či spermie zemřelých? O čem svědčí, že někdo má potřebu zacházet až takhle daleko? Způsob početí s sebou přináší mnoho psychologických a etických otazníků.

Ať už do světa vstoupíme jakkoliv, vždy si jako lidská bytost zasluhujeme respekt a přijetí. Zdaleka ne každému je dopřán počátek v milostném splynutí dvou sobě oddaných lidí s vizí vědomého rodičovství. Málokdo vyrůstá a vstupuje do dospělosti v bezpečí soudržné, milující rodiny. Každý z nás bez výjimky nicméně dříve nebo později stojí tváří v tvář sobě samému a potýká se s tajemstvím sebe sama: Kdo jsem? Jaký mám vztah k sobě a k druhým? Umím dávat a přijímat lásku? Nebo čelím tíživým pocitům nízkého sebevědomí a sebeodcizení? Pokud se ve vztahu k sobě necítím dobře, proč je tomu tak? A co mám udělat, aby mi bylo lépe?

Při rozmotávání osobních zádrhelů většinou dospějeme až k samotným počátkům svého života. A nezřídka zjistíme, kolik se kolem něj kupí tabu. Pozvolna možná začneme odkrývat podivné dědictví, o kterém s námi nikdo nemluví. Nakonec nezbývá, než aby promluvilo naše nevědomí. Protože i duše, na kterou v materialistické společnosti málokdo dbá, má své zbraně. To, že se dává do tichého boje za sebe samu, poznáváme v podobě nejrůznějších symptomů v oblasti sebepřijetí a vztahové prosperity, stejně jako v potížích s fyzickým zdravím.

Poprvé v dějinách lidstva cíleně, masově a s dříve nepředstavitelnými technickými možnostmi zkoumáme podmínky, za jakých vzniká prospívající lidská bytost. Čím dál víc víme o významu raného věku (od porodu do tří let) i o přínosech vědomého, kontaktního rodičovství. Díky Radčině knize teď můžeme jít o krok dál a prohloubit své úvahy nad vlastní motivací k rodičovství ještě před tím, než se snažíme dítě počít.

Jedno je jisté. I když si to přejeme a možná tomu dokonce věříme, naše děti nepřicházejí, aby nám zhojily naše vlastní bolesti nebo zakryly naše deficity. Vlastně je tomu přesně naopak – skrze rodičovství dostáváme jedinečnou příležitost poznat, kým jsme, a skrze výchovu a péči o potomky nalézáme mnoho podnětů, jak pracovat se slepými místy vlastní historie. Za všech okolností pak platí – a čím je dítě mladší, tím to platí více – že rodič tu má být pro dítě, a nikoliv dítě pro rodiče. Bezmezná služba rodičů na začátku se s vývojem dítěte postupně mění. Je třeba dítě socializovat, psychicky i tělesně otužovat, vymezovat mu přiměřené hranice, dbát na to podstatné, co dítěti jednou umožní dospělost a osamostatnění. Převrácení rolí, zanedbávání či zneužívání dítěte pro nezralost, potřeby či ambice mámy nebo táty je pro dítě fatální. Nezbývá mu, než se podvolit tlaku rodičů a více či méně se zříci sebe sama. Platí pak za to krutou cenu.

Měřeno těmito kritérii, rodičovství není pro každého. Přesto se nemusíme ničeho bát, pokud pracujeme na tom, abychom byli s otevřeným láskyplným srdcem připraveni dítě přijmout takové, jaké bude, a chtěli se s ním podělit o vše, co sami máme, s ohledem na jeho vývojově senzitivní potřeby, o nichž se průběžně informujeme. Právě takový postoj dává příchodu dítěte nejlepší šanci a lidstvu odkrývá naději pro novou, lepší budoucnost.

PhDr. Eva Labusová, rodinná terapeutka.

www.evalabusova.cz